Večerní debata - 2. kapitola

*Jeremyho úhel pohledu*

Omg. To zas bylo. Jsem docela v háji. Elena na to skoro přišla, že fetuju. Jenže ona neví, co za tím je. Neví, proč to dělám a asi to ani nepochopí. Určitě zas večer bude kázání, jak mě dá na odvykačku a že tam si se mnou poradí. No co, ať si říká co chce. Já se jí pravdu říct bojím...

Později ten večer....

"Jery? Pojď sem. No pojď, sedni si. Nemusíš se mě bát." řekla Elena a naznačila mi, abych si sedl vedle ní.
"Co chceš? Zase promluvy do duše? Na to nejsem zvědavej Eleno. Můžeš mě toho klidně ušetřit." vyjekl jsem na ni ve snaze o to, aby neodhalila, co tu dlouhou dobu od smrti našich skrývám.
"Hele, Jerry, vím, že to teď bude znít jako blbost, ale věř mi, že vím, jak se cítíš." Ha, takový kecy. Nic neví. Nedokáže si to představit.
"Ha, to určitě. Už toho poučování nech, jasný? Na to zrovna nemám náladu."
Už jsem na ni prostě vypěnil, nemohl jsem jí přece odhalit svoje city. Myslela by si o mě, že jsem slaboch a pak by si mě dobírala.
Objala mě kolem ramen. Nechápal jsem, proč to dělá, tak jsem ji tu ruku radši odstrčil. Začal jsem totiž cítit, že to moje vnitřní já, že se furt nechce schovávat a že by to mohlo všechno ještě zhoršit. Ale ona to udělala znovu. Bohužel. Jenže já už neměl sílu s tím něco dělat. Asi bych jí to měl přeci jenom říct, co cítím...
"No tak, Jerry, co to s tebou je? Chováš se zvláštně od té doby, co naši umřeli. S nikým se nebavíš a všechny od sebe odháníš."
"El, já nemůžu. Nesmím. Bojím se ti to říct. Nechci, aby ses mi smála nebo si o mě myslela, že jsem slaboch a neumím se s tím poprat sám. Nechci tě tím otravovat."
"Ale notak, Jerry, vůbec mě s tím neotravuješ. Právě naopak. Bojím se o tebe, protože vidím, že nejsi v pořádku. Potřebuju to vědět "
Já fakt nevím. Mám jí to říct nebo ne? Vypadá ustaraně. A na druhou stranu, je to moje sestra. Třeba mě fakt pochopí. Už to nemůžu v sobě dýl držet.
"El, já prostě....musel jsem začít něco brát. Nemohl jsem a ani nemůžu něco cítit. Kvůli vám. Nechtěl jsem a nechci vás otravovat, protože jste byly tak smutný s Jennou a tak jsem ten žal z jejich smrti radši v sobě uzamknul a snažil se ho potlačit. Drogy mi pomáhají nebrečet a nepřiznat si tu bolest, co v sobě mám. Protože se za to stydím. Chtěl jsem pro vás být ten chlap rodiny, co je silnej a ostatním pomáhá, ale teď, když jsi na to přišla, si přijdu trapně..."
Elena mlčela. Nevěděla, co má říct. Ale viděl jsem jí slzy v očích. Achjo. Sakra. Co jsem to udělal? Zranil jsem ji. Neměl jsem jí to říkat...
Pak ale řekla: "Jerry, já....proč jsi mi nic neřekl nebo za mnou nepřišel?"
"Já....nechtěl jsem otravovat. A taky se bojím, že když bych si dovolil brečet, že už bych nemohl přestat" V tu chvíli se mi zachvěl hlas. Přestával jsem to dávat. Až teď jsem si to doopravdy uvědomoval, že naši už tu nejsou a já je nikdy neuvidím. Při pomyšlení na to, že to je vlastně realita, mě začaly v očích štípat slzy. Už jsem to v sobě nezvládnul držet.
"Tak strašně moc mi chybí..." zakoktal jsem z posledních sil a první horká slza se mi začala kutálet po tváři. Elena to viděla a když jsem se snažil odejít, aby mě takhle neviděla, mě objala.
"Nemusíš se za nic stydět. Pláč je přirozená věc. Oni by nechtěli, aby ses takhle ničil vnitřně...." Při těch slovech jsem ji taky objal a rozbrečel se naplno. Chybí mi...